Mimoslovní činitelé a signály ovlivňující komunikaci
1. 11. 2008
Plně rozvinutá komunikace patří patrně k nejstarším a nejutopičtějším lidským snahám – v tom smyslu, že každý chce být slyšen tam, kde právě je, a přijímán ve své jedinečnosti. Touží se podělit s druhým právě o to, co v něm je originálního, výjimečného a jedinečného.
Ukážeme si to na velmi obvyklé situaci – schůzce Pavla s Marií.
Když si ten den Pavel smlouvá s Marií schůzku, řekne jí: „Sejdeme se v šest hodin hned po práci, přijedu pro tebe před kancelář a půjdeme na večeři do naší oblíbené restaurace“.
Zpráva v Marii vyvolá několik signálů (příjemný pocit, překvapení, radost, úvahy, jak se obléct a učesat, jaks e domluvit s kolegyní Janou, aby mohla přijít na schůzku včas nebo dříve…). Zkrátka taková zpráva odstartuje v představách několik procesů, které se u Marie projeví změnou chování (lehká chůze, dobrá nálada, živost, vřelost v kontaktu a lidmi…), jehož si její bezprostřední okolí může či nemusí všimnou a které dodá po celý den Mariiným vztahům k okolí zvláštní kvality.
Před šestou hodinou už stojí Marie připravená na chodníku a dychtivě Pavla očekává. Její radost je očividná a několik kolemjdoucích na ni vrhne obdivný pohled.
Pavel vyjel včas, ale provoz je hustší, než čekal. Jede tak rychle, jak to jde. Nemyslí na Marii ani na společný večer, jeho pozornost je upřena jen k tomu, aby přijel včas. Chtěl by totiž Marii překvapit a být na místě dřív, než Marie vyjde z kanceláře (ještě netuší, že o tuto radost už přišel, protože Marie, vedena stejnou myšlenkou, ho už předstihla). V obtížné dopravní situaci najede pravým zadním kolem do obrubníku, zakleje, ale z časových důvodů nezastaví.
Konečně dorazí před budovu, kde Marie pracuje, a spatří ji na chodníku. Marie se usměje, zamává a zamíří k němu. Pavel však hledá místo na přední sedadlo vedle Pavla, přivítat se s ním, políbit ho… a v té chvíli Pavel vystoupí z auta, vtiskne jí letmý polibek na tvář, ale pak si jde prohlédnou zadní kolo, sehne se, dotkne se ráfku a řekne: „Naštěstí to nic není, tak pojedeme…“
Během této scénky si Pavel a Marie vyšlou mnoho signálů, z nichž některé druhý nezachytí, jiné mohou partnera ranit, dotknou se ho, nebo naopak dát nějaký podnět.
Každý z nich je uvězněn ve světě svých představ, jehož prostřednictvím chce uchopit realitu toho druhého. Komunikace probíhala nevyváženě – v určitých chvílích byl jeden i druhý zaslepený.
Co se pak stane v autě a v restauraci, závisí na mnoha faktorech spojených s dynamikou vztahu. Je-li Marie schopna překonat citové zklamání a neuzavřít se do mlčení, může o tomto prožitku mluvit a se smíchem ho komentovat (jak je smích pro překonání nedorozumění důležitý…). Může také začít jinak – nepříjemnou výzvou: „Tak jak se ti dnes líbím?“ A tím Pavlovu pozornost obrátit k sobě. Riskuje však, že jí to nevyjde (pak to u ní opět vyvolá citové zklamání), jestliže Pavel odpoví vyhýbavě, protože se v té chvíli věnuje řízení a myslí jen na to, jak dojet do restaurace.
S příběhem se zde rozloučíme, ale vidíme, jak jsou všechny tyto signály a jejich dešifrování spojeny nejen s dynamikou situace, ale i s naší vlastní zkušeností.
„Hovořit i o nejbezvýznamnějších maličkostech, které by se ani nemusely říkat, ale rozhodně by se jim mělo naslouchat.“
Jean Giraudoux
Do svých zpráv bychom rádi vložili celou škálu svých citů, nadějí, prožitků, očkovávání, mnohdy však nedostatek slov, chudá slovní zásoba, chybějící zvukové i vizuální prostředky a rušení ze strany okolí omezí naše snahy a překazí nejpodnětnější záměry. Kolik naznačených a nedokončených úsměvů a gest, kolik bloudících pohledů a pohybů těla se při setkání, umožňujícím výměna sdělení, často obrátí někam jinam nebo prostě opomeneme.
Jen málokdy si uvědomujeme, že naše bytostné potřeby jsou obsaženy v každém pokusu o dorozumění. Je to potřeba bezpečí, ocenění, uznání, seberealizace, naděje a sounáležité existence (vyjít ze své „in-istence“).
O těchto potřebách promlouvají „infraverbální“ signály, které se prosadí do souboru využívaných slovních prostředků a mnohdy ho ovládnou.
Odpovědí na naléhavá hluchá a slepá slova bývá naléhavé očekávání, sice nevyslovené, ale vyjádřené „infraverbálními“ prostředky.
Přepsat historii partnerského vztahu nelze. Celá je prostoupena vzájemným nepochopením, které se může rozptýlit, anebo ještě více zkomplikovat.
Evelyne a Claude Gurmánovi
Použitá literatura:
Salomé Jacques
Mluv se mnou, mám ti co říct
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář