Porážku je nutné zvrátit ve vítězství
1. 11. 2008
Otřesy nepřicházejí bezdůvodně, bez příčiny.
Bohužel k nim dochází někdy opakovaně. Procházíme ostatně životem tak, že reprodukujeme vzorce, které nás často vracejí na startovní čáru. Pokud například žena, která prožívá rozvod, nenahlédne skutečnosti tváří v tvář, najde si nakonec svého nového partnera, z něhož opět udělá na nějaký čas ústřední bod svého života. Může také rozhodnout, že úhelným kamenem se pro ni stanou děti. Děti ovšem, jak všichni vědí, opouštějí rodné hnízdo a jednoho dne se rozhodnou, že budou žít svůj vlastní život. Co to bude znamenat pro ženu, která si z dětí udělala jediný smysl svého života? Bude mít pocit, že svůj život obětovala, že se s ním minula, místo aby ho prožívala. Pro lepší pochopení by bylo dobré zastavit se u přetrvávajících vzorců nebo u situací, k nimž opakovaně dochází, a položit si následující otázky.
-
Co je ve mně takového, že to přitahuje nebo vyvolává takové situace?
Tuto otázku je nutno si položit, jakmile se kritické situace začínají opakovat, jakmile si uvědomíme, že vždycky přitahujeme stejný typ osob nebo stejný typ problémů. Jedná se o to, abychom se změnili v sobě uvnitř, abychom změnili magnet přitahující tyto osoby nebo situace. Je to příležitost něco udělat místo toho, abychom jen trpěli a byli oběťmi událostí. Je třeba jednat, a ne události pouze snášet.
-
Proč mají události a lidé tak velký vliv na mé emoce?
Nechci říci, že je nutné znecitlivět. Je potřeba, abychom spíše sledovali své chování, když musíme čelit nepříjemným komentářům, slovnímu napadení, nepříjemným událostem.
-
Reagujeme jako pětileté či šestileté dítě, nebo jako dospělý jedinec s vlastní identitou, potřebami a pocity, který se umí prosadit, aniž se nechá unášet emocemi?
-
Proč se neustále snažím chránit? Jsme neustále v situaci, kdy nás někdo jiný zneužívá, kdy s námi špatně zachází?
-
Naopak, pokud se chráníte pro každý případ, je to skutečně zapotřebí? Jaká je naše povaha? Neděláme to spíše proto, že svou povahu vůbec neznáme?
-
Proč neustále trpíme kvůli chování ostatních? Směřují výtky vždycky jen k nám? Pokud ano, proč setrváváte v tak nedobrém prostředí? Je přece nutné, abysme ho změnili!
-
Jsou má rozhodnutí diktována strachem?
Strach je špatným rádcem, zejména pokud je jeho příčinou falešné já. To člověku nedovolí vyvíjet se a měnit.
-
Jsou osoby, které mě obklopují, pro mě vhodné?
To je těžká otázka. Pokud nám však naše okolí brání ve vývoji, v tom, abysme se měnili, měli bychom vážně uvažovat o omezení jeho úlohy v našem životě, nebo dokonce o jeho opuštění. Jedná se koneckonců o náš život. Nepřišli jsme na svět, abychom uspokojovali potřeby svého okolí, ale své vlastní.
-
Co chci v životě? Uznání ostatních, nebo bohatý a plný život?
Musíme si vybrat. Znáte přísloví: „Není na světě člověka ten, aby se zalíbil lidem všem“. V životě je tomu přesně tak. Pokud neustále usilujeme o to, aby nás všichni ostatní uznávali, co nám v životě zbude a co zbude z nás?
-
Jaké poučení si mohu vyvodit z těchto převratných událostí?
To je lepší otázka než se stále ptát, proč jsme oběťmi otřesu. Podíváme-li se na věci z jiného úhlu, můžeme zkorigovat to, co k těmto změnám vedlo. Asi se dozvíme, že otřes, odmyslíme-li si šok, má šťastné důsledky…
Stále však máme možnost volby: buď se topit v bezmoci, nebo se této bezmoci zbavit: zůstat uvězněn v kleci, nebo z ní vyjít.
-
Nestala se ostatně tato klec pro nás příliš těsnou? ....zase ty otázky....
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář