Akceptujeme, že partner může pro svou existenci a růst potřebovat i jiné věci než ty, které my považujeme pro něj za dobré.
Měli bychom k němu chovat důvěru a věřit, že on sám ví, co je pro něj dobré… i když se může mýlit.
Ze zkušenosti však dobře víme, jak je obtížné to akceptovat.
Víme také, že láska je velmi křehké pouto.
Rozvíjení ekologického vztahu znamená kromě jiného nezříkat se odpovědnosti za své potřeby, přání a rozhodnutí. Do jisté míry nesu odpovědnost za všechno, co se stane, co prožívám a co pociťuji.
Odpovědnost na sebe beru svým JÁ. A to tak, že věty typu „Ten večer byl strašně nudný…“ nebo „Má náruč se rozevřela“ proměním ve věty „Já jsem se nudil“ nebo „Vzal jsem ji do náruče“.
Zatěžuje-li partnera svými prohrami, pocity nespokojenosti a bezmoci, odčerpávám mu značnou část jeho životních sil.
„Odevzdávám se ti, ale jakousi nevysvětlitelnou záhadou dostáváš místo mé osoby jen samé svinstvo.“ J.Lacan
Každý vztah je v podstatě živým organismem, který se zbavuje nečistot a produkuje zbytky, odpadky nebo popílek. Pro jeho oživení je nezbytné pročištění, vyvětrání, ekologické „přihnojení“ humorem. Žena líčí, jak došlo k pročištění jejich vztahu:
…Konečně nám to začalo vycházet. Stačil k tomu jediný večer, na který nezapomenu: pustili jsme se do sebe (podle mě dost ostře) a do toho hnisavého vředu jsme řízli. Křičeli jsme na sebe hrozné věci, nakonec jsme ale uznali, že se jeden bez druhého nemůžeme obejít. Oba jsme si přitom řekli, co jsme ochotni za to zaplatit. Ta cena vlastně nebyla pro jednoho ani pro druhého příliš vysoká. Náš společný život je teď příjemnější, protože nikdo každou chvíli nevytahuje na druhé strašidlo výčitek a zklamání.
Teď lépe vím, co je pro mě dobré, co můžu akceptovat, kam až můžu jít se svými požadavky a odmítáním. Kdybys věděl, jak je báječné a osvobozující zbavit se všeho toho odporného, co v sobě nosíme, všech nízkých, nespravedlivých, nepřiměřených reakcí a úskoků. Všeho, co ten druhý nebyl schopen vidět, slyšet nebo dostávat. A navíc jakou radost jsme pocítila z agrese! Jak příjemný byl pocit, že ho agrese neničí, že tu stojí přede mnou živý a důvěrně známý, plný údivu a ohromení, ale přesto přese všechno milující. Jak se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ho můžu napadnout, aniž bych ho zranila.
Připadá mi strašné a šílené o tom mluvit, ale proč jen jsme na to nepřišli dříve? Důvodem byl určitě strach, možná i zbabělost…“
Pokud k něčemu podobnému nedojde, pak to probíhá tak, jako by láska dávala právo žádat, abychom byli bezpodmínečně chápáni a přijímáni s veškerými svými projevy, včetně těch, které vztah doslova a do písmene „otravují jako led“.
„Když se mi něco nedaří, hledám útočiště u tebe“.
Můžu odmítnout nechat se zavalit problémy toho druhého? „Ano, pokaždé když cítím, že jsem nucen k volbě, která není mou volbou.“
Měl bych vést v patrnosti, že použitím určitých slov nebo hovorem o určitých tématech partnerovi (nevědomky) podávám vitaminy nebo jed.
Kterou z možností volím, jaký biosystém vytvářím s osobou, s níž žiji?
„Přistup na moji hru!“
„Nepřistupuj na ni!“
Dávat něco jiného než to, co se žádá, i v tom se skrývá bohatství rozmanitosti a požehnání partnerského vztahu. Pokusme se „vykročit za hranice partnerova životního prostoru“ a za žádnou cenu nepřistupme na jeho hru. Sice to může vyvolat zmatek, jde však o zdravý a životodárný podnět ke změně.
„Nejoblíbenější bývají cesty, které nás nutně nedovedou na místo určení“.
„Potřebuji, abys mě chápal… i když jsem k tobě nespravedlivá“.
„Neubližuj mi, i když mými rozpory trpíš.“
Rozvíjení ekologického vztahu předpokládá také hledání a nacházení správného odstupu ve vztahu, tedy prostoru, času a rytmu, které ve spolčeném životě umožní se potkávat, uznávat, respektovat a růst.
„Říkával mi, „ty všechno víš“, což znamenalo, „musíš všechno chápat.“ To mu umožňovalo říkat mi všechny ošklivé, tíživé a trapné věci a vyklopit na mě všechno, jako když se vyloží smetí na skládku. Úplně mě to udusilo.“
Správný odstup předpokládá především hledání. Vzájemná přitažlivost je hledání blízkosti i odstupu, hledání, které vede k poznání toho druhého – prvnímu kroku ke vzájemnosti.
Použijme příklad z oblasti etnologie. Stávalo se, že indiánské kmeny na sebe občas při kočování nebo po přírodních katastrofách narazily. To se stalo severoamerickým Mandanům. Skupina indiánů ze sousedního kmene se k nim připojila a naučila se od nich pěstovat kukuřici. Zanedlouho nato je však Manganové vyzvali, aby od nich odešli. Stařešinové cizího kmene dodnes citují, co jim bylo tehdy řečeno.
„Bylo by lepší, kdybyste přešli řeku a tam si postavili vlastní vesnici, protože naše zvyky se od vašich velmi liší. Mladí lidé by pak neuznávali ani jedny ani druhé, došlo by ke sporům a k válkám. Nechoďte ale příliš daleko, protože kmeny žijící daleko od sebe si jsou cizí a může mezi nimi vypuknout válka. Vydejte se na sever, a až neuvidíte kouř z našich ohňů, postavte tam vesnici. Tak budeme dost blízko, abychom byli přáteli, a zároveň ne tak daleko, abychom se stali nepřáteli.“
Mandanové tedy měli určitou představu o správném odstupu. O odstupu se mluví ve všech mýtech, všude tam, kde dochází řízení osudu k lidským setkáním. O významu odstupu vypovídají také osudu k lidským setkáním. O významu odstupu vypovídají také osudy incestů a příliš vášnivých lásek. Správný odstup má mít i společné putování dvou lidí, kteří chtějí svůj vztah zachovat při životě.
Správný odstup umožní, aby v MY zůstalo rozlišeno JÁ a TY.
Salomé Jacques:
Mluv se mnou, mám ti co říct