Ustoupení od všemocnosti
1. 11. 2008
"Milovat v dnešním slova smyslu by mělo znamenat, že se zřekneme moci, kterou bychom na toho druhého mohli působit, ať již jde o moc ekonomickou, kulturní, fyzickou, morální, nebo dokonce /a proč ne?/ moc pouhého půvabu. – Miluji tě, a proto se vzdávám moci, kterou mám, když ti hledím do očí.“ Luigi Comencini
Je těžké…
Nemít, co po mně ten druhý žádá jako důkaz lásky.
Přiznat si, že nejsem tím, jakého mě chceš, ze nemám to, co po mně žádáš. Zatratíš mě kvůli tomu?
Smířit se se svými nedostatky, přijmout, že nejsem takový, jaký mám podle očekávání druhého být, nebo nemám to, co ode mě ten druhý naléhavě a neústupně vyžaduje.
Být schopen říci „to nejsem“, „to nemám“. Tento krok je spojený s ošidným pocitem všemocnosti, který se projevuje snahou za každou cenu nahradit partnerův nedostatek nedostatkem vlastním.
Přetrhnout silné pouto našich nedostatků, které nás váže k našim nejniternějším úzkostem a pocitům viny.
Upustit od snahy toho druhého změnit. Upustit od očekávání, že ten druhý změní nás. Nemohu změnit partnera, mohu však změnit základy svého vztahu k němu (zejména tehdy, když akceptuji, že ztratím některé druhotné zisky spojené se svým nebo partnerovým utrpením).
Upustit v partnerském svazku od iluze pravdy. Obtížná práce, v některých přechodných fázích i bolestivá a plná strastí. Kolik překvapení nás však při ní čeká! „Oba se zmítáme ve svých vnitřních rozporech – můžeme se však sejít, budeme-li důvěřovat ve své zdroje“
Zříci se vševědoucnosti, akceptovat partnerovu třináctou komnatu, jeho zóny mlčení, jeho nadšení… i pro to, co nesouvisí s mou vlastní osobou.
Chtěl bych dospět ke vztahu vzájemné radosti, a ne vzájemné vázanosti. Neznámý autor
Závěrem tohoto přehledu o vzájemnosti v partnerském soužití bych rád dodal: „Bez komunikace to rozhodně nejde“.
Komunikace mezi dvěma lidmi je snaha pokračovat v cyklu dorozumívání a předávání /dávat/dostávat/, který je pro lidskou existenci životně nezbytný.
V partnerském soužití takový cyklus leckdy probíhá bolestně a bouřlivě, ale současně přináší mnoho úchvatných zážitků.
Komunikace čímsi připomíná oceán
s jeho přílivy a odlivy,
jak otvírá a zavírá svou náruč,
hovoří a mlčí,
postupuje a ustupuje,
objímá a odchází.
A jestliže se v partnerské soužití prosadí tento rytmus
střídavé přítomnosti a nepřítomnosti, bývá to začátek
plnohodnotného vztahu.
„Je snazší si odříci něco, co máme rádi, než snášet něco, co rádi nemáme“. Neznámý autor
V první knize Mojžíšově říká Bůh Adamovi, aby pojmenoval zvířata a nazval vše, co bylo stvořeno. Bůh však dospívá poznání, že není dobré Adama nechat, aby o jménech rozhodoval sám. Člověk potřebuje někoho, kdo by mu pomohl, stál při něm, „popřípadě ho zachránil před ním samotným“.
Bůh mu tedy dá družku. Jméno Eva je svým kořenem spojeno s hebrejským slovem „říci, objasnit, sdělit“, a proto se Eva stane hlavně partnerkou v rozhovoru (ale zároveň počátkem radikálních změn, neboť se odváží okusit ovoce poznání a pobízí Adama ke zpochybnění již ustaveného řádu).
Takto kniha knih napsána a později vykládána muži a ženami, kteří si kladli základní otázky na své delší či kratší společné cestě životem.
Pro mě je žena hlavně partner, ten druhý. To znamená osoba, jejíž zásluhou lze překonat hluboko v nitru skryté utkvělé představy, ustrnulé jistoty a pocity provinění.
Ten druhý je bytost, které je schopna probudit, ať již úmyslně nebo neúmyslně, netušené zdroje v nás.
"Doufat, jen doufat,
Vyznat se ve svých láskách,
Vidět černé na bílém
Vidět bílé na černém". André Chedidová
Použitá literatura:
Salomé Jacques:
Mluv se mnou, mám ti co říct
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář