Žárlivost NEpatří k lásce!
1. 11. 2008
Žárlivost je všední věc, která nám komplikuje život. Považujeme ji za doprovodný jev lásky, s nímž je třeba se smířit, ale s nímž bychom rádi zároveň také „jednou provždy skoncovali“.
Nejprve si řekneme něco o žárlivosti… Za žárlivostí se skrývá strach, že ztratíme to, co milujeme, že už nebudeme milováni, protože mezi nás vstoupí jiný člověk a vezme nám „objekt naší lásky“ nebo alespoň jeho část.
Mnozí lidé žárlí dokonce na koníčka svého partnera a chtěli by nejraději sami vyplnit veškerý jeho čas i myšlenky. Toto přání, aby se partner nezabýval pokud možno ničím, co má rád, je vlastně strach, že se oddává nějaké činnosti, koníčku nebo sportu, tedy něčemu, co mu načas přináší pocit uspokojení, jehož se žárlivý partner nemůže účastnit.
Extrémní žárlivec má potom strach, že partnera ztratí, jestliže se zabývá činností, kterou má rád. Žárlí na každou partnerovu lásku, a to nejen na erotický vztah k jinému člověku. Extrémní žárlivost je zvláště zřetelným projevem egoismu, ale zároveň i přehnaného strachu, že k sobě nedokážeme partnera dostatečně připoutat. Jasně víme, jakou zátěž znamená přemrštěná žárlivost člověka, který je tímto způsobem „vlastněn“. Tento způsob lásky pociťuje jako utlačování, spoutávání a omezování v rozvoji své osobnosti.
Pokud se žárlivost týká pouze osob druhého pohlaví, zdá se být normálnější. Je totiž do té míry rozšířena, že ji vlastně každý dobře zná a zažil ji sám na sobě i u druhých. Tato žárlivost proto bývá akceptována a považována za psychicky naprosto normální a zdravý projev. Tento názor se velice vžil a většina lidí už o něm ani dále nepřemýšlí. Žárlivost patří k lásce a jak se zdá, není o tom pochyb.
Jestliže však o ní budeme přemýšlet trochu hlouběji a odsuneme pro tentokrát všechny známé předsudky stranou, dojdeme k uznání, že láska je duševní pochod, který není automaticky spojen se žárlivostí. Jestliže miluji, cítím pozitivní cit náklonnosti, něhu, pozornost, uznání a respekt. Chci tohoto člověka v první řadě jen milovat, dávat mu lásku, nechci ho tedy vlastnit, měnit nebo omezovat.
Láska začíná nejprve tím, že jsem ochoten dávat a druhému prospívat. Potom se rodí přání dostávat a přijímat to, co je prospěšné mně. Pokud je toto přání splněno a oba partneři si dají na srozuměnou, že se milují, ozve se u většiny lidí vlastní nárok: „Miluji tohoto člověka, on miluje mne, nyní ke mně patří a já k němu.“ Tento vlastnický nárok znamená obrovskou chybu, vyvolává žárlivost a s ní je spojeno velké duševní utrpení pro oba dva.
Že se takový vlastnický nárok objeví, to je v konzumní kapitalistické společnosti zcela pochopitelné. Majetek – to je rozhodující zkušenost, která má pro každého, kdo v této společnosti vyrůstá, prvořadý význam. Vlastnictví hmotných statků je samozřejmostí a jeho přenášení na objekt lásky se zdá také pochopitelné, protož každá láska směřuje k rozhodnutí uzavřít sňatek. Tento svazek je pak do velké míry hospodářským společenstvím, kde lidé společně získávají a spravují společný majetek.
Musíme si však uvědomit, že láska ve své původní a vlastnické formě nemá s hmotnými statky a jejich správou nic společného. Láska je nejkrásnější v čisté formě, kdy se potkají dva lidé bez myšlenek na majetek a vidí jen sebe, kdy se tedy navzájem nepovažují za zboží.
Jsme zbožím na trhu lásky s lidskými osobnostmi. Zbožím jsou dívky a ženy, když se líčí, aby byly krásné a otestovaly svou přitažlivost, a jsou jím i muži, holedbající se symboly svého společenského statusu, aby demonstrovali finanční moc. Aby snad někdo špatně nechápal, nemějme nic proti make-upu, který prospívá ženské kráse, ani proti sportovním vozům, když jejich řízení přináší mužům radost. Odsuzování těchto věcí by znamenalo puritánství, o něž zde vůbec nejde, protože radost ze života je důležitým předpokladem zdravé psychiky. Jenom je dobré upozornit na to, že motivem může být v těchto případech nejen radost ze života, ale i snaha zvýšit vlastní tržní hodnotu na trhu osobností, snaha lépe se „prodat“ Kdo se chce prodávat tímto způsobem, ten je potom většinou také velmi rychle prodán a v oblasti lásky se střetává s žárlivostí u sebe i u partnera.
Kdo tedy chce být v lásce šťastný, musí z myšlení vyhostit dvě věci: strach, že nebude dost milován, a potřebu vlastnit objekt lásky jako předmět materiálního vlastnictví. Mnohé z nás asi napadne, jak to v praxi udělat, když strach a vlastnické touhy jsou v duši tak hluboce zakořeněny.
Odpověď je jednoduchá: Soustřeďte se na svou lásku a jen na ni. Láska chce lásku dávat, chce být prospěšná, něžná, pozorná, uznalá. Kdo se na tyto věci soustředí, ten je schopen lásky a díky ní bude šťastný. Kdo chce vlastnit a kdo má strach, ten svoji schopnost lásky oslabí a všechno ztratí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
